STYLTEX na trampolínách!

Že si to neumíte představit? Já zpočátku také ne!

Když jsem od naší manažerky studia, Gábiny, poprvé slyšel, že objednala skoky na trampolínách pro náš team-building, rozhlédl jsem se po našich nesporně atraktivních, ale jinak naprosto normálních designérkách a první myšlenka byla, že větší hloupost jí snad napadnout nemohla. V mysli mi hned vytanuly hned dva, nepříliš lákavé, scénáře.

V prvním scénáři to nebyl team-building, protože namísto společné aktivity designérky jen dělaly publikum nám šéfům, kteří se celý život věnují sportovní gymnastice. Tato myšlenka se mi ani trochu nelíbila, protože s rostoucími lety se u nás nejen snížila nutnost sebeprezentace, ale hlavně na rozdíl od amatérů víme, že ve svém věku toho už moc nepředvedeme, alespoň pokud chceme odejít ve zdraví.

Druhý scénář by začal nadějně, ale pro společnost by měl tragické ekonomické důsledky. Představil jsem si potřeštěný personál, jak nadšeně a nezodpovědně křepčí na trampolínách a postupně odpadá s nataženými vazy, podlitinami, nebo dokonce zlámanými kostmi.

Ale jak se kýžený den blížil, dítě ve mně se probouzelo a můj zájem o akci se zvyšoval. V den D jsem byl s nadsázkou řečeno „připraven“. Celý tým se do Jumpcentra přesunoval tramvají číslo 1 za vydatného deště a mě vrtalo hlavou, proč máme objednanou pouze jednu hodinu, když už mám v hlavě tolik nápadů, co by se všechno dalo na trampolínách vyzkoušet. Když jsme ale vstoupili na místo činu, převlékli se a s bratrem vyběhli vstříc našemu velkému dobrodružství, s hrůzou jsme zjistili, že trampolíny prakticky neskáčou, a když, tak do všech myslitelných směrů, ale nikdy ne tam, kam bychom potřebovali.

Postupně se do sálu s trampolínami přesunul celý osmičlenný tým odvážlivců a team-bulding se mohl rozjet naplno. Najednou mi došlo, že skáčeme jako o život, smějeme se a vzájemně se povzbuzujeme, až jsme z toho skákání celí zadýchaní a zpocení a v podstatě už i docela unavení. Tehdy jsem se poprvé podíval na hodiny a zjistil, že skáčeme teprve 10 minut! Aby se celá hodina dala přežít, tak jsme střídali jednotlivá stanoviště. My gymnasti jsme se pokoušeli vyzkoušet si, co nám amatérské trampolíny dovolily a přitom jsme postupně „lámali“ naše designérky, aby se odvážily skočit do molitanové jámy alespoň opatrné salto.

Jednou jsem musel zasáhnout i z pozice „vedení“ a to v okamžiku, kdy designérky Ivana s Petrou uvěřily tomu, že mohou na skákací hrad, do kterého byl vstup omezen věkem. Naštěstí už to jsou velké holky a tak pochopili, že na deset opravdu nevypadají. Hodinová show byla fantastickým odreagováním a natolik rozproudila naše zlenivělá těla, že jsme se shodli na tom, že teambuldingy budou pokračovat. Večer jsme zakončili v příjemné hospůdce nižší cenové kategorie, která tak doladila den, který jsme si všichni tak úžasně užili. Gábino díky !

FOTO (STYLTEX)

Zpět do kategorie